Česká ekonomika na tom není dobře a obávám se, že ještě bude hůř. Nejsme na tom ale v žádném případě tak zle, aby bylo nutné zavádět nové daně. Úvahy o daňových progresích nebo sektorových daních jsou projevem nezodpovědnosti a neschopnosti zamyslet se nad tím, jak lépe využít prostředky, které stát z daní získává dnes. Opravdu alarmující je, že čím dál víc spočívá rozdíl mezi levicí a pravicí v míře tolerovaného nebo požadovaného přerozdělování.
Asi každý si uvědomuje, že všeobecná rozpočtová kondice českého státu není dobrá. Tento stav nevznikl ze dne na den. Zadělávali jsme si na něj dlouhá léta, přičemž poslední ministr financí, který šel z hlediska rozpočtové strategie správným směrem, byl Miroslav Kalousek. Ten za svoje úsilí dostat rozpočet v časech krize tak říkajíc na koleje dokonce dostal prestižní mezinárodní ocenění.
Od té doby se ministři financí věnovali především čarování s rozpočtovými kapitolami. O hrůze, kterou na ministerstvu praktikuje tým Aleny Schillerové nemá cenu ani mluvit, je to něco tak šíleného, že se tomu nechce ani věřit. Každý trochu příčetný nástupce této paní stráví nejméně první rok v úřadu tím, že se mu bude snažit získat trochu profesního respektu. Pak teprve bude moci začít něco reálně dělat.
Doufám, a volební průzkumy jsou v tomto celkem optimistické, že novým člověkem na financích bude někdo z demokratické opozice. Méně optimismu ve mně vzbuzuje to, že se do domácí politiky dostalo přesvědčení, že stát v oblasti financí musí hrát výrazně paternalistickou, aktivní úlohu. I politici, kteří o sobě tvrdí, že jsou pravicoví, se podle všeho smířili s tím, že je nutné přerozdělovat. Rozdíl mezi levicí a pravicí je stále více jenom v míře toho, jak rozsáhlé by přerozdělování mělo být.
Jsem přesvědčený, že přerozdělování by se mělo omezit na co nejmenší míru – a dokonce i nad tou budu skřípat zuby, nicméně se s ní asi smířím. Situace došla tak daleko, že jsme se dopracovali v podstatě ke státnímu kapitalismu, a ten nepůjde hned tak rychle odstranit. Přesto bychom se o to neměli přestat snažit.
S čím se smířit nedokážu je představa, že by současnou zlou situaci mohlo vylepšit například široké zavádění daňové progrese. Tu považuji za nemravnou z podstaty věci, protože svou povahou představuje znásilnění principu rovnosti lidí. Ještě zvrhlejší mi přijdou sektorové daně. Není prostě možné některou část ekonomiky postihovat selektivním zdaněním. Takový přístup povede k jedinému – ještě více firem než dnes se prostě a jednoduše „odstěhuje“ z Česka a bude daně platit tam, kde mají spravedlivé vlády.
Akutní diskusi bychom tedy měli vést o tom, nakolik je stát schopen adekvátně a efektivně pracovat s prostředky, které na daních vybírá nyní. Není to vůbec málo peněz – je to každopádně dost na to, aby z nich bylo možné uspokojivě zajistit chod státu. A nepotřebuje k tomu armádu nových státních úředníků, kteří neefektivně vymýšlí lejstro za lejstrem. Povinností státu je být dobrým hospodářem, to je alfa a omega jeho existence. Opakuji: stát má být dobrým hospodářem, nikoliv provozovat ekonomické experimenty na účet svých občanů a na účet jednotlivých ekonomických subjektů. K něčemu takovému nemá žádné právo kromě toho, že si tuto možnost v posledních letech dokázal v oligarchickém stylu urvat.
Pro následující roky nás tedy čeká především snaha o to, aby stát nadále dělal pouze a přesně to, co je mu povoleno, nikoliv to, co mu není zakázáno.